Aby jednou mohly začít kvést

Existuje jedna zahrada a v ní bydlí růže. Stará se o ně laskavý zahradník, který zná přirozený rytmus věcí.  Své růže sadí do pečlivě připraveného prostředí a stará se o ně s láskou. Aby jednoho dne mohly začít vykvétat. Vytváří takové podmínky, aby růže mohly dobře zakořenit, aby neuschly, neuhnily, aby je nepolámal vítr a aby nezmrzly. Naciťuje, kde je potřeba se starat a kde už by jeho péče rostlinky zchoulostivěla. Naciťuje, aby jednoho dne mohly začít vykvétat. Často u nich sedává a s příjemnými pocity sleduje, jak rostou a rostou. O těchto chvílích říká: „Je to jako meditace. A pokud nevíte, co tím myslím, tak bych to připodobnil nejvíc k meditaci asi.“ Nechci jeho výrok hodnotit, možná snad svébytný humor asi, nebo čistý zen, což je asi to samé. Každopádně tento zahradník ví, že vnitřní hodiny jeho růží jsou dobře nastavené. Nejlépe jak jen to jde. A když růže nasadí poupata, tak nespěchá, nedobývá se do nich násilím, nerozevírá jejich okvětní plátky, jen aby už už kvetly, tak jak by chtěl on. Ví, že by růže pošramotil, květy by byly zničené a možná by i upadly. Každá růže kvete v pro ni správný čas. I zahradníkova růže. Když se tak děje, zahradník má hřejivý pocit u srdce, má radost. Ví, že o kvetení nerozhodl ani on, ani růže, že ten čas byl nastaven již v samém semínku. Ví, že může jen pomoci svou péčí a trpělivostí. Aby jednoho dne mohly začít vykvétat.

Stejně tak přistupujeme „u nás“ k dětem. Stejně tak jako poupěti neotvíráme násilím okvětní lístky, tak ani děti nenutíme, aby „psali ve stejný čas stejným písmem.“ Vytváříme podmínky, držíme rytmus dne, zajišťujeme bezpečí. S láskou a trpělivostí pečujeme o růžový keř, aby jednotlivá poupata mohla vykvést podle svých vnitřních hodin. Protože jsem přesvědčeni o tom, že pravý čas pro kvetení je v dětech přirozeně zakotven.